HISTORIE USEDLOSTI
Historie Šmukýřky vede od středověkých vinic přes vznik viniční usedlosti, její klasicistní proměnu a období rodiny Linhartových až ke znárodnění, skladovému využití a současné obnově. Navzdory jednotlivým proměnám si areál uchoval původní uspořádání, charakter dvora a historickou identitu čitelnou dodnes.
Úvodní souhrn
Usedlost Šmukýřka vyrůstá z krajiny, která byla po staletí formována vinohradnictvím a hospodářským životem pražského předměstí. Již ve středověku zde existovaly rozsáhlé vinice, které byly součástí ekonomického systému města a zásobovaly Prahu vínem i další produkcí.
V průběhu 18. a 19. století se původní viniční hospodářství proměnilo v ustálený celek usedlosti s dochovanou dispozicí dvora, obytnými i hospodářskými budovami a zahradou doplněnou kaplí sv. Prokopa. Zásadní roli sehrála rodina Linhartových, spojená s rozvojem Smíchova i s proměnou okolní krajiny v městskou strukturu.
Dvacáté století přineslo přerušení kontinuity, znárodnění, nevhodné zásahy a postupný úpadek. Přesto se zachovala základní struktura areálu i jeho historická identita, která dnes umožňuje navázat na původní význam místa a znovu jej otevřít jako součást živého města.
Kontinuita skrze změny
Území dnešní Šmukýřky je historicky součástí vinohradnického pásu obklopujícího Prahu. Ve 15. století je v oblasti zvané Mezihoří doložena vinice Stárka o rozloze 50 strychů, tedy přes 14 hektarů, náležející kartuziánskému klášteru na Smíchově.
Po poboření kláštera přešla vinice do držení obce. Roku 1424 je jako vlastník uveden Václav z Hrobky, roku 1430 Kliment Krček. V roce 1438 Krček rozdělil část vinice mezi další držitele, avšak větší část si ponechal spolu s obytným domem a hospodářskými stavbami. Tento moment je zásadní — právě zde se objevuje spojení vinohradu a obytného zázemí, tedy základní model pozdější viniční usedlosti.
Lokalita nebyla izolovaným venkovským prostorem, ale součástí ekonomického systému Prahy. Vinohrady tvořily významnou složku městského zásobování a jejich správa byla evidována v městských knihách.
Název „Šmukýřka" je v pramenech doložen roku 1695, pravděpodobně však byl užíván již dříve. Výklad názvu je spojován se slovem „šmukýř", tedy obchodník s ozdobami, případně s osobním jménem Schmuckmacher.
Roku 1713 je Šmukýřka archivně doložena jako viniční usedlost. V této době již nešlo pouze o vinici, ale o stabilizovaný hospodářský celek.
Roku 1741 koupila grunt Šmukýřka Kateřina Koudlík za 3 600 zlatých. Výše této částky svědčí o významné hodnotě majetku. Usedlost se nacházela při cestě z Košíř směrem ke Karlštejnu, tedy v prostoru s komunikačním významem.
Na sklonku 18. století měla Šmukýřka prakticky dnešní rozsah. Půdorys je zachycen na indikačních skicách stabilního katastru. Zásadní je skutečnost, že dispozice dvora, rozmístění budov i vztah k zahradě zůstaly zachovány více než dvě století.
Kolem roku 1820 získala usedlost podobu, která je čitelná dodnes. Klasicistní úpravy sjednotily exteriér, okna byla zvětšena a posunuta do líce fasády, čímž se zvýšila světelnost interiérů.
Areál tvoří obdélný dvůr, kolem nějž stojí obytná budova a dvě hospodářská křídla. Jižní stranu uzavírá stodola. Celek je vymezen ohradní zdí se dvěma branami, západní a východní. Součástí je zahrada a kaple sv. Prokopa.
Šmukýřka představuje charakteristický příklad viniční usedlosti se zemědělským provozem, kde je architektura podřízena funkci. Nejde o reprezentační vilu, ale o zemědělský funkční celek.
Od roku 1905 byla Šmukýřka v držení rodiny Linhartových. Rodina vlastnila rovněž usedlosti Turbová, Vojanka a další nemovitosti v oblasti Košíř a Smíchova.
Josef Linhart (1847–1925) byl znám jako smíchovský stavitel a starosta. Podle plánů Viktora Barvitia stavěl základy pro smíchovský kostel sv. Václava (1881 – 1885) . Od roku 1898 byl radní a následně starostou Smíchova. Jeho působení spadá do období dynamického rozvoje předměstí. Smíchov byl roku 1896 povýšen na město a roku 1922 začleněn do Velké Prahy. V tomto období dochází k výrazné urbanizaci a stavební aktivitě. K jeho stavitelským projektům patří i dnešní základní škola Podbělohorská, která sídlí v bývalém okresním chorobinci vybudovaném v roce 1891. Dále jsou doženy jeho projekty Voitlovy pily z roku 1903, továrna na cementové zboží v bývalé Červené zahradě společnosti Hrůza a Rosenberg 1894–1896, slévárna pro Oktaviana Mildeho 1886. Ale je to i Pacoldova vápenka, která je technický unikát a národní kulturní památka. Konstrukci specifických Pacoldových pecí se dvěma šachtami zhotovili Josef Linhart a jeho firma v letech 1880–1894. Spolu s košířským starostou Matějem Hlaváčkem stál u zrodu projektu a koncese pro historickou elektrickou dráhu (tramvaj) mezi Smíchovem a Košířemi.
Linhart jako stavitel i komunální představitel působil v prostředí, kde se venkovský charakter Košíř postupně proměňoval v městskou strukturu. Vlastnictví Šmukýřky tak nebylo izolovaným hospodářským majetkem, ale součástí širšího urbanistického kontextu Smíchova a Košířů. Paměť této role přetrvala v názvu Linhartovy ulice v Košířích.
Na počátku 20. století byly za Linhartových provedeny opravy kaple sv. Prokopa v letech 1904 až 1909. V roce 1908 vytvořil Mikoláš Aleš v interiéru usedlosti uhlovou kresbu erbu krále Jiřího z Poděbrad. Kresba je dochována na původním místě a představuje významnou kulturní stopu.
Roku 1946 bylo změněno číslo popisné z původního smíchovského čp. 146 na košířské čp. 724. Tím byla administrativně završena změna příslušnosti území.
Po roce 1948 byla usedlost znárodněna. V 50. letech byl zpracován plán adaptace pro mateřskou školu, projekt však nebyl realizován. Areál byl následně využíván převážně jako skladový prostor.
V letech 1953 až 1958 probíhaly stavební zásahy, včetně vestaveb mezistropů ve stodole. Roku 1958 bylo vydáno povolení k výstavbě 20 garáží na části zahrady.
Roku 1964 byla Šmukýřka zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek.
V letech 1968 až 1969 byla řešena havarijní situace objektu. Roku 1970 proběhla rozsáhlá rekonstrukce pro Pražské velkosklady.
Roku 1974 bylo vydáno povolení k užívání objektu po instalaci ústředního vytápění a plynofikaci kotelny.
Šmukýřka představuje historicky doložený příklad viniční usedlosti, jejíž vývoj lze sledovat od středověké vinice přes klasicistní ustálení, období soukromého vlastnictví rodiny Linhartových, znárodnění až po dnešní fázi obnovy po návratu do vlastnictví potomkům rodiny Linhartových.
Její význam spočívá v kontinuitě půdorysu, dochované kompozici dvora a přítomnosti kulturní vrstvy v hospodářském prostředí.